Filozofie jazyka - seminárka
Filozofie jazyka
seminární práce
Jiří Janíček, 6. r., ČJ-NJ
PedF UK
14. dubna 2010
Ilona Semrádová. Péče o jazyk a komunikaci. Praha : Karolinum 2010.
Rozhodl jsem se napsat prostřednictvím této seminární práce (kritické) zamyšlení nad výše uvedenou knihou a zároveň zamyšlení nad některými jevy, které jsou v ní zmíněné.
Kniha podle mě místy trpí tím, proti čemu by měla sama brojit: Jednak předkládá některá tvrzení jako hotová fakta bez toho, aby je vysvětlila nebo zdůvodnila, a v názvu má slova péče o jazyk, přičemž se podle mého názoru ve dvou ohledech proti této péči prohřešuje, jak se budu snažit ukázat dále.
Péče o jazyk
Podle Platóna a Patočky máme pečovat o svou duši. Máme také pečovat o svůj jazyk? Asi ano. Ale jak? Abychom si na tuto otázku mohli odpovědět, musíme se nejdříve zeptat, co jazyk je. Jistě je prostředkem komunikace. Psychologové mohou přijít s tím, že funguje také jako psychický ventil, který slouží k zachovávání psychické rovnováhy v člověku, a také že pomáhá uspokojovat lidskou potřebu socializace a lidské blízkosti (Maslow). Věřící mohou do diskuse přispět odpovědí, že jazyk je (vedle bezeslovné kontemplace, meditace či dokonce extáze) prostředkem komunikace s Božstvím či Bohem. Podle Patočky je navíc jazyk základním prostředím (životním pohybem), v němž se uskutečňuje lidský život, a také základním antropinem – tedy tím, co dělá člověka člověkem.
Jak ale o jazyk pečovat? Na tuto otázku se odpověď nehledá lehce. Podle mého názoru může jako maxima péče o jazyk zůstat dvojí: Používejme jen slova, jejichž význam známe (týká se především cizích slov, jejichž používání je někdy motivováno jen snahou dělat dojem), a používejme jazyk čestně – nesnažme se druhého obelstít, nepoužívejme úskoků, sofistiky, kvaziargumentace.
Úcta k jazyku se projevuje úrovní péče, kterou věnujeme jeho produkci.
Při mluvené řeči je základní maximou komunikace srozumitelnost. Panuje-li například jistý konsenzus o tom, že někdo mluví rychle, nemusí to ještě znamenat, že to bude na úkor porozumění. Je-li jeho komunikační partner (bez obtíží) schopen jeho sdělení dekódovat, je v tomto případě rychlost řeči vůči kvalitě komunikace z tohoto hlediska nelišná, ač obecně lze předpokládat, že rychlá řeč může zavdávat příčiny k neporozuměním, které se projeví s tím větší pravděpodobností, s čím více komunikačními partnery bude dotyčný mluvit. Další nevýhodou rychlé mluvy je riziko neuváženosti – pokud člověk "mluví rychleji než myslí“, nemá tolik času promyslet to, co říká, čímž pádem hrozí dvojí nebezpečí: Jednak, že řekne nějakou hloupost nebo že ve sporu nebude na repliku protivníka odpovídat tak dobře, jak by byl schopen, a jednak se zvyšuje šance pronesení něčeho neuváženého, například něčeho, co se druhého dotkne, raní ho to nebo urazí.
Důležitá je snaha o správnou výslovnost (ortoepie) a neužívání zbytečných haplologií. Důležitá je také volba adekvátního jazykového kódu (sady) – vzhledem k adresátovi je třeba se zamyslet, zda je vhodné použít spisovný nebo nespisovný jazyk (dialekt, slang, koiné /jejíž roli plní v případě češtiny obecná čeština/), což se odráží ve všech jazykových rovinách, zejména ale v lexikologii, morfologii a syntaxi.
V písemném projevu hrají roli dva prvky: volba jazykového kódu (stejně jako u mluveného jazyka) a kvalita jeho zápisu. Zde myslíme na pravopis a překlepy, typografické zásady, estetičnost. Je smutné, když vycházejí knihy s chybami (a to jak věcnými, tak tohoto druhu). Příkladem z druhé skupiny je bohužel i brožurka Péče o jazyk a komunikaci (Péče o logos jako smysluplnou řeč). Příklady překlepů: („macdonaldizovaná“ společnost (s. 7) - správně mcdonaldizovaná (termín George Ritzera, název společnosti je McDonald's), využívaní m. využívání, s. 18, vzdělávajícícho m. vzdělávajícího, s. 18, arechetypy m. archetypy, s. 27, axiony m. axiomy, s. 37).
Tento fakt je o to smutnější, že jde o druhé vydání téhož textu (který se poprvé objevil v učebnici Péče o jazyk a komunikaci. III. díl učebnice. Základy spol. věd. 157 s. Praha : Eurolex Bohemia. 1. vydání 2004 kolektivu autorů).
Podle mého názoru jsou (ke škodě věci) jako dané, tedy bez vysvětlení či zdůvodnění ne všeobecně přijímaného názoru, uváděny například následující informace:
- Nerozumím tomu, proč by používání ICT mělo napomáhat k černobílému vidění světa (možná k jeho zjednodušení, ale i to není jasné) nebo k „výkonovému formalismu“ (co to vlastně je; celé podle s. 19-20).
- Sociokulturní změna na přelomu tisíciletí (kolem roku 2000) ustavuje potřebu uznat diferentní svět, který je (bude) nehierarchický, jeho jednotlivé prvky má propojovat etická teorie (?, co sociologie, etnologie, kulturní studia??) (s. 12)
- Chceme-li svět odklonit od cesty k aroganci nevzdělanosti, primitivismu hvězd bulvárního tisku a instantního vědění, musíme k vývoji transversálního rozumu využít také prvků digitálního prostředí. – proč by tomu tak mělo být? (není vysvětleno, s. 23)
Cizí slova a jejich grafika
Knížka v příloze otiskuje mj. článek Cyrila Höschla Moc řeči (Reflex 28. 8. 2008), který řeči manažerů vyčítá přemíru cizích slov, přičemž ironizuje, zda by se jejich překladem nějaká hodnota ztratila. Tímto problémem (nešvarem?) ale trpí i předkládaná práce (proč nelze přeložit pojmy jako distance, diferentní, transversální, trivializovaný, personální historie, akceptace, lokální alternativa, participace (s. 19-21) (na rozdíl od termínů, jako např. aporie, teleologie, deontologie, jejichž překlad by byl obtížný; vybráno ze str. 17-19)? Člověka by patrně měla iritovat i počeštěná primitivní grafika, ve které jsou slova vyvedeny (např. vork pro work, práci, pekyč pro package, balíček, ejč ár (HR) pro lidské zdroje, human resources) –
ovšem nejsem přesvědčen o tom, že tuto grafiku někdo důsledně používá. (Možná to tak autor ani nemyslel a uvádí jen fonetickou podobu slov, v tom případě to ale zapomněl zmínit.)
Nezávisle na porovnání s jinými odbornými (včetně filosofických) pracemi nepovažuji velké množství cizích slov, zejména v rámci profesního slangu, za špatné. Jako vždy v jazyce, i zde je hlediskem funkčnost a dorozumění: Pokud tento systém nezavdává vzniku nedorozumění, jeho mluvčím vyhovuje (např. proto, že jim ulehčuje práci, k čemuž zároveň nedochází na úkor něčeho, nebo jim poskytuje emoční uspokojení), je podle mě kárající prst poněkud přemrštěnou reakcí. To je i odpověď na otázku, zda je vhodné používat neobvyklá nebo nová slova, zkratky, smajlíky. Hlediska je opět jedině srozumitelnost pro adresáta. Pokud mám dobrý důvod se domnívat, že adresát mému sdělení v mnou zamýšlené formě porozumí (nebo přímo vím, že význam daných znaků (v širokém slova smyslu) zná), nemám důvod je nepoužít. Důvodem pro to to udělat je zpravidla jazyková ekonomičnost, emoční uspokojení nebo jiný benefit. Navíc při použití nového tvaru otvírám možnost, že tak příjemce sdělení obohatím, rozšířím mu obzory (např. pokud význam zkratky „fb“ nezná – optimální případ je, že si jej domyslí, najde nebo se na něj zeptá).
Škodí elektronická komunikace obcování s jazykem, nebo mu prospívá?
Další, objektivně významnější, výtkou je, že e-komunikace se odehrává na úkor komunikace tváří v tvář, čímž ubývá přirozeného sdílení se. To je škoda určitě, ať už to povede k tomu, že se mladí mezi lidmi nebudou umět chovat, případně budou trpět dokonce různými fobiemi, nebo ne.
Pokud se ale v užívání e-komunikace zachová (těžko objektivizovatelná) rozumná míra a pokud si jedinec zachová určité mezilidské styky v reálném životě, myslím, že zdravého jedince používání e-komunikace nenaruší. Naopak mu podle mě někdy dává prostor pro vytváření zajímavých komunikátů, které by bez interaktivního elektronického prostředí asi nikdy nevznikly.
Pojetí Facebooku
V přístupu k sociální síti Facebook (ale dá se očekávat, že analogická situace bude i u jiných obdobných sítí) se jeho uživatelé dělí do dvou základních skupin: Jedni jej pojímají spíše staticky – na svou zeď i na zdi jiných píší jen ve výjimečných případech, například pokud chtějí uspořádat oslavu či jinou akci apod. Druhá skupina naopak na Facebooku sdílí své aktuální dojmy, „postuje“ (tedy vkládá) odkazy na písničky nebo videa na webu. Uživatelé této skupiny část uživatelů první skupiny iritují tím, že (podle nich) neustále otravují, „spamují“. Z pohledu jiného aktivního uživatele se ale aktivní uživatel svou čilou činností „na fb“ podílí na tamním životě a přispívá tak k pocitu (permanentního) vzájemného kontaktu, což je hodnoceno jako normální a žádoucí. Agilní uživatelé se dále dělí na ty, kteří informují o každém hnutí své mysli, čímž otravují všechny uživatele krom podobně postižených (kteří ale zároveň musejí mít pro výlevy dané osoby pochopení), a na ty, kteří se snaží vkládat jen informace nějakým způsobem zásadnější. Podobných dělení by se dalo najít asi více, ale tato považuji za zásadní. Pochopitelně budou přechody mezi póly jednotlivých škál vždy plynulé.