Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nonsens a vtip (obecně a se zaměřením na dílo Pavla Šruta)

7. 5. 2010

Nonsens a vtip v poezii Pavla Šruta

 

  

Literatura pro děti a mládež II

Vedoucí semináře: PhDr. Věra Brožová

Jiří Janíček, 18. září 2009

 

 

 

 

 

Obsah

 

Pavel Šrut......................................................................................................................................... 3

Komika............................................................................................................................................. 4

Smích................................................................................................................................................ 5

Humor.............................................................................................................................................. 5

Vtip.................................................................................................................................................. 6

Co je to nonsens?............................................................................................................................. 7

Vtip a nonsens v tvorbě Pavla Šruta................................................................................................ 8

Tvorba pro dospělé....................................................................................................................... 8

Kolej Yesterday........................................................................................................................ 8

Po tatranských chodníčkoch.................................................................................................... 8

Tvorba pro děti............................................................................................................................. 9

Karlík a továrna na čokoládu................................................................................................... 9

Příšerky a příšeři..................................................................................................................... 10

Zdroje............................................................................................................................................. 12

Literatura........................................................................................................................................ 12

 

Pavel Šrut

Pavel Šrut (narozen 3. dubna 1940 v Praze[1]) působil po absolvování jedenáctileté střední školy a následně dvouletého hospodářského kurzu jako úředník a rekvizitář, studia angličtiny a španělštiny na FF UK nedokončil. Poté pracoval jako redaktor v nakladatelství Naše vojsko, od té doby je činný jako nezávislý spisovatel.

            První báseň uveřejnil v roce 1960 v revui Kulturní tvorba, kromě vlastních a překladových básní v časopisech (Host do domu, Tvář, Sešity pro mladou literaturu, Mateřídouška, Sluníčko) vydával samizdatově: v roce 1978 sbírku Přestupný duben (což je i název výboru vydaného knižně v roce 1989), v roce 1981 sbírku Houpací trojský kůň. Napsal scénáře k dětským muzikálům a hudebním komediím Barnabáš a Tobiáš aneb cestovní kancelář KrasohledKomu straší ve věži (1988), Richard Sloní srdce (1986) aj. Po prvotině s názvem Noc plná křídel (1964), která částečně odkazuje na poezii všedního dne, hledá východisko z okolní bezútěšné šedi ve sbírce Červotočivé světlo (1969). Tvorbě pro děti se věnuje od 60. let (sbírky Petrklíče a petrkliky (1966), Kočka v houslích (1969), celkem přes 25 sbírek), od let 80. získává na intenzitě i překladatelská činnost (klasických i současných anglických autorů), věnuje se také tvorbě písňových textů (strojopisný výbor Cokoli (1983), knižně Kolej Yesterday (1990)). (1990),

Z překladů stojí za zmínku překlady výborů básní Dylana Thomase Svlékání tmy (1988) a Johna Updika (pod názvem Domácí biograf. také 1988, obsahuje i Šrutův rozhovor s autorem), dále kolektivní  překlady Shakespearových Sonetů (1976), taktéž kolektivní nonsensová sb. Ostrov, kde rostou housleHárún a Moře příběhů (1994, s Michalem Strenkem) v islámském světě zapovězeného Salmana Rushdieho a překlad veršů v Dahlově Karlíkovi a továrně na čokoládu (Charlie and the chocolate factory, 1964, překlad neveršovaného textu Jaroslav Kořán, 1992), který se dočkal v Hollywoodu už dvou filmových adaptací (jako Willy Wonka & the Chocolate Factory v roce 1971 a pod původním názvem Charlie and the chocolate factory  v roce 2005 (režie Tim Burton)). K dětské tvorbě se vrátil roku 2005 sbírkou s názvem Příšerky a příšeři. [2] (1987), překlad sbírky příběhů

            Do češtiny přeložil latinský výbor veršů Eugena Brikciuse Nuda in cactumHolou na kaktus, samizdat 1979), v témže roce samizdatově vychází také Brikciův překlad Šrutových básní Chodí pešek okolo – Circum venit baculum.[3] Výbor vzájemných překladů vyšel v roce 1993 pod názvem Cadus rotundus – Sud kulatý. Borecký označuje Šruta za kongeniálního Brikciova překladatele a oživení latiny v novodobém českém prostředí za velmi šťastné, latinu považuje totiž za jakousi pramateřštinu Čechů.[4] Brikciova „novolatina“ probouzí ve čtenáři latiny jen povšechně znalém otázku, zda jde o sémanticky validní text, nebo zda si Brikcius ze čtenářů utahuje. Snad platí obecněji, co Borecký říká v úvodu k Brikciově spojení (a zároveň názvu sbírky) „Latinam secare“ (1975-76): „Nejpravděpodobnější bude, že pan Brikcius si z nás, ze sebe i posléze z latiny asi dělá blázny.“[5] (

 

Jak podotýká v recenzi Literárních novin Miroslav Červenka, Šrut patří k autorům, od nichž potřebujeme kánon.[6] Na tomto výroku z roku 1990 se dodnes mnoho nezměnilo.

 

Komika

Borecký považuje komiku za pojem nadřazený, střechový (také rodový); naivitu, ironii, absurditu a humor jako pojmy jí podřazené nebo k ní druhové.[7] Poznamenává, že se jednotlivé druhy málokdy vyskytují v krystalicky čisté formě, často dochází k vzájemnému překrývání. Naivita je označení pro situaci, kdy si zdroj zábavy není vědom toho, že druhým připadá směšný; ironie je vývojově nejstarší a charakterizuje ji cíl zesměšnit druhého, absurdita má k naivitě blízko, je pro ni ale typická svébytná logická výstavba nebo vůbec absence jakýchkoli logických zákonitostí (hlavním projevem absurdity v poezii je nonsens, v dramatice absurdní drama[8]). Humor je vývojově nejmladší, typické je pro něj vědomí vlastní směšnosti a směšnosti bytí vůbec, jež otvírá cestu pro vědomí tzv. kosmické komiky typické pro komiku absurdní[9], hierarchicky nejvyšší.

Borecký liší podle obsahu čtyři druhy komiky: animální, sexuální, sociální a kulturní. Asi nepřekvapí, že v poezii pro děti, a Šrutova není výjimkou, se setkáme jen se šprýmy z předposlední a poslední oblasti, nejčastěji však s v podstatě jen formálními jazykovými hříčkami. Po stránce formy rozlišuje komiku verbální, neverbální a výtvarnou (grafickou).[10]

            Se zajímavým impulzem přišel francouzský filosof ovlivněný psychoanalýzou Gilles Deleuze, když ironii, vlastně pasivně agresivní akt, považuje za projev sadismu, a humor, tedy stav, kdy člověk energii abreagovává sám s v sobě, za projev masochismu.[11]

 

 

Smích

            Smích, fyziologický projev vnímané komiky, je podle Gregory Batesona[12] Borecký opodstatněně připomíná, že smích nelze s komikou spojovat automaticky, protože jej lze navodit i jinak (chemicky (pomocí drog), mechanicky (lechtáním)).[13] jedním ze tří základních tělesných konvulzních (vedle orgasmu a nářku) projevů, a to z této trojice tím nejlépe artikulovaným.

Léčba smíchem je dokonce považována za jednu z terapeutických metod (označována jako gelototerapie[14], z řeckého gelos – smích), existuje také Mezinárodní gelotologický ústav v Nevada-City v Kalifornii.[15] Německý psychoanalytik Hartmut Kraft cituje gelototerapeutickou příručku Ha-Handbuch der Psychotherapie (česky Haha-příručka psychoterapie, 5. něm. vydání 2000)[16] Bernharda Trenkleho, vedoucího Milton-Ericksonova institutu v Rottweilu v Německu. Léčebný vliv smíchu údajně jako první popsal rakouský psychoanalytik a jeden z prvních Freudových žáků Theodor Reik v roce 1933.[17] Podle Krafta vtip vychází vždy z určité formy tabu, tedy něčeho kulturou zakázaného, nežádoucího.[18]

Humor

Z teorií vzniku humoru považujeme za podnětnou tzv. teorii skriptů (script theory) amerického lingvisty ruského původu a šéfredaktora amerického časopisu Humor Victora Raskina (*17. dubna 1944), kterou dále rozpracovává a formalizuje Salvatore Attardo. Skript je podle Boreckého v zásadě totéž co řečový akt (podle našeho názoru přesněji spíše totéž jako jeho část – ilokuční aktkomunikační funkce); komické vzniká jako důsledek opozice (inkongruence, neshody, sporu) formálního a sémantického skriptu dané výpovědi (např. ve vtipu z druhé světové války, který uvádí Borecký: neboli

Esesák křičí na Žida: Schwein!

Žid se slušně ukloní a odpoví: Těší mě, Kohn.

jde o opozici skriptu představování a urážky).[19]

Analogicky k Huizingově teorii vzniku hry nikoli jako produktu kultury, ale kultury jako výsledku hry, existuje také teorie vzniku kultury „z komiky, resp. z humoru a jako humor“ (M. S. Davis), s níž se Borecký v podstatě ztotožňuje. [20] Borecký rozlišuje dva zdroje humoru: tvůrčí (původní) a receptivní (reprodukční).[21]

Vtip

Snad prvním, kdo se v nové době zabýval teorií komiky a vtipu, byl dánský filosof, který bývá označován jako předchůdce existencialismu, Søren Kierkagaard (1813-1855). Do širšího povědomí vešla ale až práce zakladatele psychoanalýzy, příborského rodáka Sigmunda Freuda Vtip a jeho vztah k nevědomí z roku 1905 (v orig. Der Witz und seine Beziehung zum Unbewussten, česky 1991 a 2005). Freud píše: „O vtipu víme, že zdroje požadované slasti se skrývají nikoli s cizích osobách, ale ve vlastních myšlenkových pochodech. (...) K výzkumu vtipu jsme si též opatřili nástroj, který jiným dosud nesloužil, znalost snové práce.“[22] Vychází tedy při klasifikaci vtipu a humoru ze svých viae regiae, královských cest do nevědomí, za něž sny považuje (Výklad snů publikuje roku 1900).

Rozlišuje několik zdrojů komična:

·         naivní jazykovou komiku vzniklou z neznalosti: Tak malé dítě říká BubuzinMedizin (asociuje si slovo Medizin se slovem Mädi, dívka, pro chlapce tedy analogicky vytváří slovo Bubizin, od slova Bub(e), chlapec místo

·         (zdánlivá) přehnanost, přemrštěnost, ať už pohybů (jak se mohou hudby neznalému jevit pohyby dirigenta; záměrná přehnanost pohybů klauna)[23]

·         napodobování, karikatury, parodie, travestie – postupy, které určitým způsobem snižují hodnotu něčeho vznešeného nebo alespoň něčeho, co je hodnotné[24]

·         odhalení, zpravidla nedostatků druhého, a tím jeho odstavení z piedestalu, zjištění, že jde o stejně ubohého a chybujícího člověka, jako jsem já[25]

·         „komično řeči“, jazykové vtipy záměrné, které Freud označuje jako „čistá komika“  jako příklad uvádí lingvistickou kontaminaci dvou přísloví (ze dvou existujících vzniká nechtěně třetí), kterou nazývá „slučování“[26]

Freud uzavírá: všechny mechanismy komična mají svůj původ v úspoře energie: „Slast vtipu se nám zdála pramenit z úspory energie určené na zábranu, slast komiky z úspory určené na (obsazení) představy a slast humoru z úspory energie určené na city.“

Co je to nonsens?

S definicí nonsensu je potíž.[27] Některé základní literárněvědné příručky toto heslo ani neuvádějí (J. Hrabák – Vl. Štěpánek 1987, J. Brukner – J. Filip 1997, Nünning a kol. 2006, Wellek – Warren 1996), jiné (Vlašín 1984) se spokojují jen s poměrně stručnou informací. Z v poslední době vyšlých příruček se nonsensu podrobněji věnuje snad jen Encyklopedie literárních žánrů (D. Mocná – J. Peterka a kol. 2004), absurditě jakožto východisku nonsensu se ve svých pracích teoreticky věnuje Vladimír Borecký (například ve své Teorii komiky). Jako snad nejpříhodnější se nám jeví následující poetický popis překladatele a esejisty Emanuela Frynty, který vědomě rezignuje na ambici po scientistní úplnosti: „Nonsens jakožto slovesný žánr a ještě správněji jakožto jedna stálá tendence, jeden pól, jedno pokušení v poezii – je prostě přímým výrazem faktu, že řeč je nejen přehledný logický systém, nýbrž také nesmírně složitá mozaika slov, obrazů, rčení a postupů, které míří ke skutečnosti a nad ni a za ni nejrozmanitějšími způsoby a jsou všechno jiné než jakékoli prosté její vyznačení“ (Frynta, s. 132). Frynta uvádí, že kolébkou a výspou nonsensu je Anglie se svými dětskými říkadly („nursery rhymes“) a limericky (česky prvé jako Anglická říkadla (2005), druhé jako Limericky počesku (2008)), země, kde nonsens, stejně jako detektivka, není považován za pokleslý,  nýbrž v podstatě ctihodný žánr. Definici nonsensu pak doplňuje takto: „Tak jako vylíčení zločinů vůbec ještě není detektivka a právě naopak je spíše pravým opakem detektivky, ani nonsens i přes své označení nemá nic společného s pouhým nesmyslem, s něčím, co pouze smysl postrádá. Nonsens je nesmysl smyslem naplněný, tedy řekněme smysl naruby.“ (Frynta, s. 133)           Mezi největší mistry nonsensu patří Lewis Carroll, autor legendárního Žvahlava (překlad Jaroslav Císař; v překladu manželů Skoumalových Tlachapoud), Edward Lear (výbor jeho poezie vyšel česky v překladu Antonína Přidala jako Kniha třesků a plesků (1984), Velká kniha nesmyslů (1998) aj.) a německý tvůrce absurdních veršů Christian Morgenstern. Borecký za největší představitele české absurdní komiky považuje Haška, Klímu, Váchala a volněji dekadenta, prozaika a překladatele Arthura Breiskyho[28], autora fabulativních psychologických portrétů významných historických postav, novel Mors syphilitica a Zpověď Grafomanova a souboru statí Triumf zla (1910 a 1928; 1997).

 


Vtip a nonsens v tvorbě Pavla Šruta

Tvorba pro dospělé

Kolej Yesterday

Vtip a nonsens, který se v ostatní sledované Šrutově tvorbě pro dospělé (výbor Přestupný duben (1989), Přehlásky (1967), Papírové polobotky (2001), Zlá milá (1997)) prakticky nevyskytuje, vyskytuje se v některých jeho písních, které vyšly pod názvem Kolej Yesterday. Písňové texty 1982-1987 (obsahuje např. písně Yetti blues, Archanděl Antabus nebo titulní Kolej Yesterday). Jako ukázka může posloužit část písně Archanděl Antabus:

            Dřív jsem znal fůru řečí

            po pivu po vínu

            ale teď co jsem v péči

            sekám jen latinu (s. 48),

jejíž vtip je vystavěn na hře s frazémy „sekat latinu“ (Slovník české frazeologie a idiomatiky: výrazy slovesné: chovat se (už) dobře a plně poslouchat; plnit své povinnosti (už) dobře, bez závad.) a „mít fůru řečí“ (ve významu moc toho (zbytečně) namluvit, žvanit), přičemž druhý z nich je pozměněn na znát fůru řečí, což zaužívaný frazém není a simplexní význam tohoto spojení je „umět mnoho jazyků“. Obsahu sdělení rozumíme jen intuitivně.

 

Dalším příkladem může být píseň „Prostě se to stalo“:

            Ty máš plno zásad

a plno kyselin (...)

s jednoduchou hrou s homonymy (s. 76).

 

Téměř všechny zde uvedené texty byly zhudebněny, ponejvíce Petrem Skoumalem, dále Lubošem Pospíšilem a Michalem Prokopem.[29]

 

Po tatranských chodníčkoch

Po tatranských chodníčkoch (vonička z piesní entomologickej expedície „Deltomerus tatricus 78“), do té doby ineditní sbírka několika básní burleskního ražení, byla tiskem poprvé vydána v rámci souboru Brožované básně v roce 2000. Vznikla během expedice do Vysokých Tater v roce 1977 Pavlem Šrutem, Jaroslavem Kořánem a Pavlem Vašíčkem a je psána slovensky, místy “českou slovenštinou“ se snahou vyvolat komický účin (použití adaptovaných českých a tak rádobyslovenských slov v básni Marná brúka snaha (s. 215): brúkár – entomolog, strevlík – bystruška) (přičemž strevlík není jen výplodem důmyslu autorů, ale ve slovenštině jako slovo také, vedle správného bystruška, existuje[30]) nebo slovensko-latinská makarónská politicky nekorektní báseň Ždiarská diskusia (s. 218-219), jejíž aktéři, Fero a Jano, uzavírají vzájemnou rozpravu s tím, že před vaginálním stykem i zoofilií by v dané chvíli upřednostnili „(trtkať) zo NDR hošana“.

 

Tvorba pro děti

Karlík a továrna na čokoládu

Karlíkovi a továrně na čokoládu Šrut přeložil pouze verše. Ty jsou v celé knize pouze na pěti místech (zde číslováno I-V), přičemž kromě druhého kusu, kdy zpívá majitel továrna Willy Wonka, jde vždy o zpěv Umpa-Lumpů, podivných pracovitých skřítků.

Jde tu o vtip jednoduchých obrazů, které mají rozveselit (a také trochu vychovat) dětskou mysl – např. ukázka ze zpěvu Umpa-Lumpů o slečně-povalečce, která ráda žvýkala:

(III)     ...a její čelisti, dříve, než skously,

            nabyly velikosti pořádných houslí. (s. 87)

            ...celou tu dobu žvýkala (možná ještě dýl!)   

            jako nafukovací krokodýl (Karlík a továrna na čokoládu, s. 87).

 

V popisu jímky na odpadky se setkáme s následujícím, poněkud burleskním, obrazem:

(IV)     ...zelenají se tu párky

            (a jsou cítit z velké dálky) (s. 100-101)

– sloveso zelenat se, které se používá k pozitivně míněném popisu prospívajících rostlin, je zde užito ve významu hyperonymním (dále bezpříznakovém „být zelený“); „vedlejším produktem“ expresivního popisu stavu zkažených párků je tak komický účin plynoucí z inkongruence sémantického pole slovesa a jeho konkrétního užití.

 

(V)      ...(Ó ta věčná televize!

Kéž by chtěla telezmizet!) (s. 118)

-          k zachování rytmiky metra dochází použitím internacionálního prefixoidu tele-; vzniklý neoterismus je o to vtipnější, že slovo tele- má v češtině i význam „mládě krávy“.

 

V posledních rýmovánkách se pak vyskytuje dadaisticky hravý pel-mel:

... o králích, královnách, velrybách, dragounech,

(...)

a vzpoury na lodi tance slonů,

kolem kotlů lidojedi –

jedni vaří, druzí jedí

s morbidním vrcholem:

            (Co to voní? Hlavo hloupá!

            V kotli paní Penelopa!) (s. 119)

 

Příšerky a příšeři

Šrutova pozdní sbírka pro děti, která obsahuje 37 říkankových básní psaných (přiměřeně věku čtenářů) jednoduchým jazykem a metrem (často sdružený nebo střídavý rým), doplněná rozvernými ilustracemi Galiny Miklínové. Podívejme se nyní na některé projevy komična v jednotlivých básních:

 

Příšerky a příšeři

První básní jsou titulní Příšerky a příšeři. Neoterismus příšer je vytvořen analogicky podle vespolného formálního feminina „příšera“, vtip vzniká na základě morfologicko-sémantické hry

strašpytlík – vytvoření jinak neexistujícího deminutiva lexikálního frazému strašpytel

„kteří na ně hloupě věří“ – projev naivity: předchozí text se stává nonsensem – popisuje chování bytostí, které neexistují (s. 9)

 

Čéče

Titulem je hovorová haplologická podoba neformálního oslovení pokleslého do větněčlenské platnosti částice (z „člověče“, srov. něm. Mensch!) Psáno obecnou češtinou.

Výstavba groteskna:

1. Kocour z Hrdlořez pokousal psa ze Strašnic – mluvící jména: evokuje psa strašpytle a kocoura – gaunera, prvek absurdity: kocour pokousal psal – kocour obvykle nikoho nekouše, natož psa, kterého se bojí.

2. Ve své druhé replice zaměňuje první mluvčí vlastnosti obou zúčastněných, nyní bojácná kocour pokousal psa – to je jednak další vtip stejného gardu jako v bodě 1, navíc staví předchozí děj na hlavu, komplementárně jej neguje.

 

Ondatra

Ondatra přijde do patra, zazubí se a poté zmizí v potrubí – typický nonsens (s. 21)

 

Humrlec

Humrlec – hra založená na podobnosti slov humr a umrlec, z čehož vzniká novotvar (ve skutečnosti možný dialektní tvar např. na Chodsku) humrlec.


 

Zdroje

ŠRUT, Pavel: Petrklíče a petrkliky. Praha : SNDK 1966.

ŠRUT, Pavel: Přehlásky. Praha : Čs. spisovatel 1967. 1. vyd.

ŠRUT, Pavel: Kočka v houslích. Liberec : Severočeské nakladatelství 1969.

ŠRUT, Pavel: Hlemýžď Čilišnek. Praha : Albatros 1983.

ŠRUT, Pavel: Přestupný duben. Praha : Mladá fronta 1989. 1. vyd.

ŠRUT, Pavel: Kolej Yesterday. Písňové texty 1982-1987. Praha : Čs. spisovatel 1990. 1. vyd.

ŠRUT, Pavel: Zlá milá. Praha : Torst 1997. 1. vyd.

ŠRUT, Pavel: Brožované básně. Praha : Torst 2000. 1. vyd.

ŠRUT, Pavel: Papírové polobotky. Praha : Mladá fronta 2001. 1. vyd.

ŠRUT, Pavel: Příšerky a příšeři. Paseka : Praha – Litomyšl 2005.

 

Literatura

BORECKÝ, Vladimír: Odvrácená tvář humoru. Liberec – Praha : Dauphin 1996.

BORECKÝ, Vladimír: Teorie komiky. Praha : Hynek 2000. 1. vyd.

BORECKÝ, Vladimír: Imaginace, hra a komika. Praha : Triton 2005. 2., rozšíř. a opr. vyd.

BRIKCIUS, Eugen, ŠRUT, Pavel: Cadus rotundus – Sud kulatý. Praha : Čs. spisovatel 1993.

BRUKNER, Josef, FILIP, Jiří:  Poetický slovník. Praha : Mladá fronta 1997. 2., upr. vyd.

DAHL, Roald: Karlík a továrna na čokoládu. Praha : Academia 2006. 3. vyd.

FORST, Vladimír, a kol.: Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Praha : Academia 1985-2008.

FREUD, Sigmund: Totem a tabu. Vtip. Praha : Práh 1991.

FRYNTA, Emanuel: Zastřená tvář poezie. Praha : Nakladatelství Franze Kafky 1993. 1. vyd.

HRABÁK, Josef, ŠTĚPÁNEK, Vladimír: Úvod do teorie literatury. Praha : SPN 1987.

JANOUŠEK, Pavel, a kol.: Dějiny české literatury 1945-1989. IV. 1969-89. Praha : Academia 2008.

KRAFT, Hartmut: Tabu. Magie a sociální skutečnost. Praha : Mladá fronta 2006, 1. vyd.

MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef, a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl : Paseka 2004.

NÜNNING, Ansgar, a kol.: Lexikon teorie literatury a kultury. Brno : Host 2006.

PECIAR, Štefan, a kol.: Slovník slovenského jazyka. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied 1959 – 1968. Dostupné online: http://slovnik.juls.savba.sk/

Slovník české frazeologie a idiomatiky: výrazy slovesné. Přes databázi DEBDict. Dostupné online: http://deb.fi.muni.cz/debdict/index-cs.php 21.9. 2009

Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2, M-Ž, s. 502-504, dostupné také online: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1140&hl=%C5%A1rut+ 17. 9. 2009 17:42

VLAŠÍN, Štěpán, a kol.: Slovník literární teorie. Praha : Čs. spisovatel 1984, 2., rozš. vyd.

WELLEK, René, WARREN, Austin: Teorie literatury. Olomouc : Votobia 1996.



[1] Zajímavé je, že Šrut nemá heslo v Lexikonu české literatury (Praha : Academia 2008): S-T ani v Dodatcích (které ale zatím vyšly jen po písmeno Ř). Tamtéž nejsou ani hesla humor, nonsens nebo komika.

[2] Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2, M-Ž, s. 502-504, dostupné také online: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1140&hl=%C5%A1rut+ 17. 9. 2009 17:42

[3] JANOUŠEK, Pavel, a kol.: Dějiny české literatury, s. 284-285

[4] Cadus rotundus, s. 23.25.

[5] Cadus rotundus, s. 10

[6] Literární noviny 1, č. 12, s. 4-5, 1990, citováno podle Brožované básně, s. 175

[7] Borecký 2000, s. 25, Borecký 2005, s. 156

[8] Vlašín, s. 10-11

[9] Borecký 2000, s. 25-41

[10] Borecký 2005 s. 150

[11] DELEUZE, Gilles: Présentation de Sacher-Masoch. Paris : Minuit, 1967, cit. podle Borecký 2000, s. 33

[12] Bateson, Gregory, cit. podle Borecký 2000, s. 99

[13] Borecký 2000, s. 29

[14] Borecký 2005, s. 162n.

[15] Kraft, s. 166

[16] Kraft, s. 169

[17] Kraft, s. 171

[18] Kraft, s. 179

[19] Borecký 2000, s. 113

[20] Davis, Murray S., cit. in Borecký 2005, s. 147

[21]  Borecký 1996, s. 53

[22]  Freud, Sigmund: Totem a tabu. Vtip. Praha : Práh 1991, s. 125

[23]  Totem a tabu. Vtip., s. 130

[24]  Totem a tabu, s. 137

[25]  Totem a tabu, s. 138

[26]  Totem a tabu, s. 144-147

[27]  Frynta, s. 134

[28] Borecký 2005, s. 194-196

[29] Kolej Yesterday, s. 124

[30]strevlek, strevlík, správ. bystruška“. PECIAR, Štefan, a kol.: Slovník slovenského jazyka. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied 1959 – 1968. Dostupné online: http://slovnik.juls.savba.sk/

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA